Vracíme se do roku 1913, přichází konec liberálního světa, říká vlivný ekonomický komentátor

Stále žijeme s následky finanční krize, vidíme ztrátu důvěry k tradičním politickým vůdcům, ekonomika neroste, voliči na Západě jsou nešťastní a obracejí se k populistům, říká Martin Wolf, hlavní ekonomický komentátor listu Financial Times. Obává se zejména možného vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách v listopadu. Mohlo by to podle něj vést k tomu, že se Spojené státy stáhnou z mezinárodní scény a přestanou podporovat globální liberální politický řád, který se pak může zhroutit.

Podobně, jako se to stalo před první světovou válkou.

Roste napětí mezi velmocemi, Spojenými státy, Čínou a Ruskem. Eurozóna a Evropská unie mají stále velké problémy a drží pohromadě spíše ze strachu z následků jejich rozpadu, než že by je Evropané nějak milovali, uvádí Wolf, který se jako jeden z nejvlivnějších světových novinářů pravidelně stýká s předními západními politiky, ekonomy a centrálními bankéři. V Praze byl představit český překlad své knihy Posuny a otřesy, která popisuje reakce na nedávnou finanční krizi.

HN: Je světová ekonomická krize definitivně za námi?

Už nějakou dobu. Krize kulminovala celosvětově v letech 2008−2009 a v eurozóně vrcholila panika v roce 2012, ale stále se potýkáme s následky tohoto vývoje. Ať již jde o růst ekonomiky, či produktivity.

Eurozóna a Evropská unie prožívají velmi dlouhé období velmi pomalého ekonomického růstu. Lidé jsou chudší, nešťastní a nespokojení, poklesla důvěra k politickým vůdcům, roste populismus. Pravděpodobně přijde další krize. Vidím tu velká rizika spojená s eurozónou, finančním sektorem či italským bankovnictvím.

Martin Wolf (69)

◼ Je britský novinář, hlavní ekonomický komentátor deníku Financial Times a autor několika knih o globalizaci, mezinárodních financích a Evropské unii.

◼ Vystudoval ekonomii na Oxfordu a poté byl zaměstnán ve Světové bance a v Trade Policy Research
Centre v Londýně.

◼ Od roku 1987 pracuje pro Financial Times.

Je držitelem mnoha novinářských cen či několika čestných doktorátů.

Je také považován za jednoho z nejvlivnějších ekonomických novinářů světa.

◼ Původně byl nesmlouvavým zastáncem volného trhu, v průběhu finanční krize se ale přiklonil ke keynesovské ekonomii, jež podporuje státní zásahy.

HN: Jak velká je pravděpodobnost, že se eurozóna či celá Evropská unie rozpadnou?

Myslím si, že eurozóna spíše přežije v přibližně stejné podobě jako nyní, a byl bych rád.

Závisí to ale na politickém vývoji, nejen na ekonomice. Pokud evropští voliči budou nadále volit umírněné politiky, jako je německá kancléřka Angela Merkelová či francouzský prezident Francois Hollande, kteří chtějí zachovat eurozónu, vše bude v pořádku.

Ale když v nějaké velké zemi v eurozóně vyhraje jiný typ vůdce, třeba Marine Le Penová ve Francii (pozn. red.: Le Penová je krajně pravicová politička, která chce vystoupit z EU a je proti imigrantům), kde budou příští rok prezidentské volby, nebo když místo Merkelové přijde někdo, kdo nebude chtít podporovat ostatní země eurozóny, můžeme najednou zjistit, že žijeme v úplně jiném světě.

HN: Napsal jste ale, že euro a eurozóna vůbec neměly vzniknout. Přitom si přejete, aby obojí přežilo.

Rozpad eurozóny by způsobil ekonomické problémy a se zachováním eurozóny souvisí i zachování Evropské unie. Evropská unie je kolosální cvičení v liberalizaci obchodu. Za mého dětství v 50. letech bylo velmi těžké obchodovat v Evropě. Teď máme obrovskou zónu volného obchodu, jednotný trh. Kdyby se to obrátilo, byla by to ohromná ekonomická katastrofa.

Pro Evropu a zejména pro malé země, jako je ta vaše.

Jedním z důvodů, proč eurozóna dosud drží pohromadě, je to, že se lidé velmi bojí důsledků jejího zničení. Ale strach není v lidské povaze vždy tou nejsilnější motivací. Občas lidé něco udělají, i když se bojí následků svého činu, protože nenávidí stav, ve kterém se nachází. Je to o rovnováze mezi strachem a nenávistí. Byl bych radši, kdyby lidé chtěli zůstat v eurozóně, protože ji mají rádi. Ale myslím si, že takových lidí je jen pár, určitě ne mnoho.

HN: Co je na eurozóně špatného?

Eurozóna byla podle mě vytvořena předčasně, šlo o omyl. Není normální, aby vznikla měnová unie, ale současně neexistovala politická unie a unie fiskální s přerozdělováním peněz. Mezi evropskými politiky přitom není vůle vytvořit politickou a fiskální unii. Výsledkem je, že v eurozóně nefungují normální ekonomické přizpůsobovací mechanismy, jako kdyby měly jednotlivé země samostatné měny, ani přerozdělování jako v jednotné zemi, kde bohatší oblasti podporují ty chudší.

Přitom země na jihu eurozóny jsou v permanentní ekonomické depresi a na severu, třeba v Německu, neroste inflace, která by umožnila zvýšit jihu jeho konkurenceschopnost a vytvářela poptávku po jeho zboží. Navíc jsou jižní země zadlužené.

HNBYZNYS NA FACEBOOKU

Ekonomiky evropských zemí se proto budou přizpůsobovat dlouho. Pravděpodobně budou z jižních zemí odcházet lidé do zahraničí. Dojde na fiskální transfery na jih, jako bylo odepsání řeckých dluhů, což bylo něco jako poslat tam peníze.

Pomalu budou v těchto zemích padat nominální mzdy, dojde k reformám pracovního trhu a to obnoví jejich konkurenceschopnost. Za 10 let, okolo roku 2025, už bude situace v pořádku. Pokud budou mít lidé trpělivost tím projít a nepřijde další ekonomický šok, se kterým by se systém nemohl vyrovnat. Jenže to se může snadno stát, může jít o problémy v mezinárodním obchodě nebo o nové kolo migrační krize.

Mezi světovou elitou

◼ Martin Wolf se nikdy dle vlastních slov nechtěl stát akademikem a z toho důvodu si neudělal doktorát, přesto má v sobě něco z vysokoškolského učitele. Když vypráví, je vidět, že je zvyklý přednášet a psát pro odborné publikum.

Pečlivě volí slova, nevyhýbá se odborným termínům, zvažuje možná pro a proti a pouze chvílemi se nechá unést a zmíní své osobní obavy o další vývoj světa. A když mluví o migrační krizi, připomene, že on sám vyrostl v Británii jako dítě emigrantů, Židů, kteří přišli z Rakouska a z Nizozemska.

◼ Působí skromně, i když má přístup do nejvyšších politických a akademických kruhů.

Mezi jeho přátele patří třeba bývalý americký ministr financí Timothy Geithner či bývalý indický premiér Manmohan Singh.

Pochvalně se o něm vyjadřuje několik ekonomických nobelistů. Právě tohle mu umožňuje mít ty nejlepší informace.

◼ A jak upozorňuje list The New York Times, politici a akademici ho pak rádi čtou a rádi se s ním baví, a poskytují mu tak další informace, které posilují jeho vliv.

HN: Kde vidíte nebezpečí migrační krize? Jde o to, že podporuje růst populismu, o kterém jste mluvil?

Jsou tu tři velké faktory, které ženou a vysvětlují růst populismu a mají různé dopady v různých zemích. První je masová migrace, která existovala a měla vliv už před evropskou migrační krizí.

Ve Spojených státech je ilegální migrace otázkou mnoha let, v Británii byl zase velký příliv migrantů ze starých zemí Evropské unie jako ze Španělska, Itálie či Francie. V EU je navíc problém, že má potíže s vytvořením společné politiky a se zvládáním trvajícího přílivu uprchlíků.

HN: A další faktory?

Druhou věcí, která má také kořeny ještě v době před krizí, je růst nerovnosti ve společnosti a úpadek průmyslové tovární výroby.

Klasická dělnická třída mizí a mnozí k tomu cítí odpor a bojí se toho.

Odráží se to v podpoře republikánského kandidáta na prezidenta Donalda Trumpa v USA a Le Penové ve Francii.

Také mnozí z těch, kteří hlasovali pro odchod Velké Británie z EU, byli lidé z dělnické třídy, kteří ztratili svá pracovní místa třeba v oboru stavby lodí či hornictví.

Zároveň krize otřásla důvěrou lidí ve schopnosti politických vůdců.

Přišla recese, zvýšila se nezaměstnanost, poklesly reálné příjmy a následovalo velmi pomalé ekonomické zotavení. Lidé neměli zkušenost s tak dlouhým obdobím stagnace, nebo dokonce poklesu příjmů. Očekávali neustálé zlepšování své situace jako součást moderního života. Teď to nefunguje.

Například v Británii nyní ekonomika roste, ale v posledních zhruba osmi či devíti letech životní standard průměrné mediánové domácnosti stagnoval. V USA je to podobné. Lidé jsou nešťastní. Zejména pracující třída se bojí budoucnosti a hlasuje pro populisty. Jde tak o třetinu populace, která je tím zasažena přímo či nepřímo. V Británii možná polovina.

HN: Někteří ekonomové ale tvrdí, že pomalý růst ekonomiky a stagnace příjmů nejsou následkem krize.

Zcela jasně je velká část tohoto vývoje způsobena krizí a pomalým vzpamatováváním se ekonomiky. Následky krize znamenají, že je těžší získat úvěr a lidé se bojí rizika.

Růst produktivity práce se dostal na velmi nízkou úroveň. V G7, sedmi nejvyspělejších zemích na světě, výstup na hodinu a pracovníka roste tempem mezi nulou a procentem ročně. Je to hodně pod úrovní, na jaké to bylo v minulosti, v USA jde třeba o polovinu toho, co bylo pár let před krizí. Pokud to bude pokračovat, životní úroveň bude stagnovat.

HN: Co je třeba udělat, aby se to nestalo?

Ve své knize uvádím, že pokud bychom se rázně rozhodli po krizi co nejrychleji podpořit obnovení poptávky, využili velmi nízké úrokové sazby pro masivní a efektivní veřejné investice do infrastruktury, mohli bychom vrátit lidem důvěru a dát jim příležitost investovat.

Růst by se vrátil rychleji a přinesl by inovace. Protože v rostoucí ekonomice je více příležitostí. Neměli bychom možná tak dlouhý pokles produktivity. Nikdy jsme to ale nevyzkoušeli a rozhodli se k úsporám. To zabilo poptávku a výsledkem byl pomalý růst produktivity.

Ekonom Robert Gordon ale ve své knize o vzestupu a pádu amerického ekonomického růstu uvádí, že problém je v tom, že nemáme takový rozsah inovací, který by dostatečně změnil ekonomiku a vedl k růstu produktivity. Samořiditelná auta, elektrické vozy, změna systému distribuce elektřiny a pokroky v informační a výpočetní technice mohou způsobit novou technologickou revoluci, zatím k tomu však nedošlo. Zřejmě to má vliv a zřejmě jde o kombinaci obou příčin.

HN: Zároveň je tu problém s volným mezinárodním obchodem a globalizací. Politici se obrací proti ní. Znamená to její konec?

Zatím ne, růst mezinárodní výměny zboží, financí i investic zamrzl, ale neklesá. Otázkou je, co bude dál. Globalizace se rozvíjela novými mezinárodními dohodami, ale všechna velká jednání o liberalizaci světového obchodu se zastavila.

Transpacifická obchodní dohoda TPP čeká na ratifikaci, jednání o TTIP, zóně volného obchodu mezi USA a EU, jsou zřejmě mrtvá stejně jako katarské kolo jednání o liberalizaci světového obchodu v rámci Světové obchodní organizace. Poslední velká obchodní dohoda byl vstup Číny do Světové obchodní organizace před 16 lety.

Pokud TPP a TTIP nebudou fungovat, nebude tu nic. Růst obchodu se zastavil, liberalizace také a je velmi pravděpodobné, že proces půjde opačným směrem. Politici jako Trump říkají, že budou budovat nové bariéry a že nebudou dbát na světová obchodní pravidla. Lidé jsou přitom připraveni naslouchat politikům, kteří říkají takové šílené věci.

HN: Ve své knize v této souvislosti píšete o konci současného liberálního kapitalismu. Co bude následovat?

Od průmyslové revoluce na začátku 19. století tu byly dvě velké éry globalizace. Od roku 1870 do roku 1914 a pak od roku 1978 dodneška. Používám rok 1978, protože tehdy začala transformace Číny, největší ekonomická a politická změna epochy.

První globalizace skončila první světovou válkou, přišla krize, nastala éra fašismu a komunismu a definitivní ránu jí dala druhá světová válka. Neexistuje žádná nevyhnutelnost směřování ke globalizaci. Globalizace je velkou ekonomickou silou, příležitostí pro firmy i jednotlivce. K tomu je ale třeba politické podpory, protože to jsou vlády, které kontrolují hranice. Ty musí pomáhat liberálnímu systému směny. Na konci 19. století to tak fungovalo, ale politický systém nakonec vedl k válkám, které zničily stabilitu a spolupráci mezi zeměmi.

Nyní můžeme být na začátku takového vývoje. Vidíme rostoucí zlou vůli mezi velmocemi, zejména mezi USA a Čínou. Roste nacionalismus a opozice vůči volnému pohybu zboží a osob. Před první světovou válkou také v mnoha zemích začala pracující třída protestovat proti přistěhovalcům, že snižují její platy. Zároveň rostla nerovnost ve společnosti jako nyní a pak přišli politici, kteří byli nepřátelští a podezřívaví vůči cizincům a cizím zemím. Hádali se o impéria a historické křivdy. Podívejte se na Čínu a USA dnes. Číňané říkají, naše hranice jsou daleko v Jihočínském moři, a USA tvrdí ne, tohle jsou mezinárodní vody. To je velmi podobné.

HN: Podle vás by konec současného řádu mohlo způsobit uzavření se USA do sebe. Proč?

Spojené státy jsou stále nejdůležitější zemí na světě, a pokud se otočí zády k politickému a ekonomickému světovému řádu, který vytvořily, není tu nikdo, kdo by je nahradil. V 19. století to byla Velká Británie, ale na začátku 20. století už toho nebyla schopna a skončilo to katastrofou. Po druhé světové válce se Amerika vynořila jako světová velmoc. Nyní ale někteří američtí politici říkají, už nechceme tuhle roli hrát, nemáme zájem. Svět by tím ztratil své ukotvení. Evropa nemůže tuto roli hrát, není dost silná a jednotná a nemá na to ani chuť.

HNBYZNYS NA TWITTERU

Rusko je takový záškodník v mezinárodním systému. Čína dosud nemá dostatečné znalosti a zkušenosti a nechce tento systém zachovat. Není tu náhrada. Když tato role USA zmizí, zmizí i liberální světový řád.

Pokud bude v USA zvolen Trump, který je naprosto nepředvídatelný, poškodí to navíc prestiž západních demokracií, morální a praktické vůdcovství západního světa se vytratí. Věci se mohou udát velmi rychle.

Na začátku roku 1913 si také nikdo nemyslel, že o rok později vypukne světová válka. Svět je mnohem méně stabilní a předvídatelný, než si lidé myslí.

Leave a Reply