Jsme v pasti a může to tak být navždy. Válkychtivá Clintonová má za zády finančníky, varuje docentka Švihlíková ve velké prognóze naší budoucnosti

Ministr Babiš se nyní na svých předvolebních mítincích holedbá daleko vyšším výběrem daní, údajně až o 32 miliard oproti  loňskému roku, dále jeho analytický útvar Kobra měl pro republiku prý zachránit už 5 miliard z různých nezákonných machinací i šedé ekonomiky a také se má snižovat zahraniční zadlužení ČR. Za tyto výsledky chválí ministra financí i prezident Zeman. Jsou skutečně hospodářské úspěchy ministra financí tak skvělé? A pocítí to hlavně lidé v příštích měsících ve svých peněženkách?

Pan ministr Babiš má jednak štěstí v tom, že je ministrem financí v době ekonomického růstu. Musí se mu ovšem nechat, že si od počátku svého ministrování uvědomoval, že problém je na straně příjmové – v kategorii daňových úniků, nikoliv na straně výdajů. Ministr Babiš se soustředil na DPH, kde se úniky odhadují na zhruba 90 miliard ročně, i když je pravda, že někteří mu vyčítají, že nekoná více v oblasti daně z příjmu právnických osob. To, že jeho návrhy – ať už EET či kontrolní hlášení – vzbuzují takové vášně, souvisí do určité míry s tím, že na řádný daňový výběr (nekontaktní subjekty, karuselové obchody…) – jak vám potvrdí lidé z finančních úřadů – se dlouhé roky „kašlalo“. A potom, když se s tím chce něco udělat, tak už se nabízejí spíše razantnější opatření.

Hospodářské úspěchy se ovšem nemusí nutně projevit „v peněžence“ (a když už, je tam obvykle nějaké zpoždění). Ony jsou i jiné úkoly, které vláda má – bezpečnostní otázky, koncept sociálního bydlení a další.

Jak hodnotíte návrh rozpočtu ČR na příští rok a jaké máme vůbec v příštích letech ekonomické vyhlídky? Nedotkne se nás citelněji Brexit či stagnace německého hospodářství, kde má být růst v tomto roce jen okolo 2 procent jejich HDP?

Konjunkturálně vzato, z krátkodobého hlediska máme našlápnuto dobře, ale je třeba pamatovat, že se nacházíme v etapě chaosu a značné nejistoty. Tam patří samozřejmě i Brexit, jehož reálné dopady těžko můžeme nyní odhadovat – vidíme krátkodobou paniku na burze a podobně, ale to neříká nic moc o tom, jak se Velká Británie nakonec s představiteli EU dohodne, jestli vymyslí nějakou vlastní specifickou cestu rozvoje.

Situace v Německu se nás bezesporu dotkne, protože už „profláklý“ bonmot říká, že ČR je taková sedmnáctá „Bundesland“. EU není v dobrém stavu, což opakuji už řadu let a vzhledem k tomu, jak se „řeší“ ekonomické problémy, tak mi to ještě nějakou dobu, obávám se, vydrží. Důležité bude sledovat také Itálii, nejen bankovní sektor.

V minulých dnech probíhala tvrdá jednání na tripartitě ohledně minimální mzdy, kdy se nakonec vláda, odbory i zástupci podnikatelů dohodli na minimální mzdě 11 tisíc korun. Jedná se sice o navýšení, nicméně je Česko v tomto ukazateli stále na chvostu Evropy a přiblížilo se jen Slovensku a Polsku. Skutečně by vyšší nárůst, dejme tomu na 12 tisíc Kč, způsobil horentní nezaměstnanost, či krach některých menších firem, jak to tvrdí mluvčí některých podnikatelských svazů?

S tou minimální mzdou je to trošku jako s tím daňovým výběrem. Minimální mzda se dlouho nezvyšovala (7 let), takže naprosto přestala plnit svou funkci. A teď se to zaostávání, ten hluboký propad minimální mzdy do pracující chudoby rychle dohání, a ta dynamika některé podnikatele poněkud zneklidňuje. Každopádně zvyšování minimální mzdy musí pokračovat – je stále pod hranicí pracující chudoby, ale – a to je třeba zdůraznit – ruku v ruce s tím musí být plán, jak zvyšovat přidanou hodnotu v ekonomice a co nejméně spoléhat na sektory, které nasávají nízko-kvalifikovanou pracovní sílu. Jsou to spojené nádoby, jedno se nedá dělat bez druhého. Myslím, že současná vláda si tyto vztahy uvědomuje více, než ty předchozí.

Česká ekonomika utěšeně roste, ale zaměstnanci, kromě státních úředníků, kteří si koncem roku výrazně polepší, to zatím nemají moc pocítit, podle názoru některých ekonomů. Například většina zahraničních firem své zisky spíše vyvádí z ČR. Odboráři ve svých statistikách uvádějí, že český zaměstnanec stále pracuje za třetinu mzdy svého rakouského či německého kolegy. Existuje z toho nějaká cesta ven?

Pociťují to i zaměstnanci – roste jak průměrná mzda, která jako kategorie spoustu lidí rozzlobí, protože tak dvě třetiny z nich mají svou mzdu pod tou průměrnou, ale i medián, který lépe vyjadřuje realitu.

Máte pravdu, že makroekonomicky viděno, za jednoho německého dělníka si tu zahraniční matka pořídí tři dělníky. V přepočtu na paritu kupní síly to bude o maličko lepší, ale to mzdové zaostávání je obrovské – to je mimochodem jeden z významných výsledků té naší slavné transformace.

Cesta ven samozřejmě existuje, není snadná, ale musíme se o ni pokusit – a je za pět minut dvanáct. Pokud nezvýšíme přidanou hodnotu v ekonomice a já doplním, když nebudeme podporovat české firmy (tj. dominantně malé, střední, družstva) a jejich propojování (spolupráce v oblastech, kde mají obvykle problémy, to znamená marketing, inovace a technologie), tak v téhle pasti zůstaneme zamčení – a ne že by takové příklady uvěznění v pasti středně-příjmových zemí neexistovaly.

Odbory a značná část veřejnosti většinou podporují navýšení mezd učitelům a lékařům. Mnoho lidí ale už rozporuje růst platů úředníků ve státní správě, kteří mnohdy berou daleko vyšší platy než zaměstnanci na podobných postech v soukromém sektoru, a upozorňují na to, že se začínají mezi těmito sektory rozevírat nůžky. Je spravedlivé a pro stát únosné, aby si lidé ve firmách, kteří pracují za nižší mzdy, „vydržovali“ skvěle placené úředníky, k čemuž dopomůže i nový služební zákon? Neměly by být mzdy zaměstnanců v obou zmíněných oblastech ve větší rovnováze? Bude z tohoto lépe nastartovaného kolotoče spotřeby profitovat celá naše republika?

Já bych to takhle nepolarizovala. Ono je jednoduché přimět jednotlivé skupiny, aby šly proti sobě – bývalý ministr Kalousek byl ve hře „rozděl a panuj“ opravdu mistr. Tohle ale Česká republika teď nepotřebuje. Potřebujeme mít národní vizi – a k tomu je třeba mít schopné podnikatele, kterým na téhle zemi záleží, dobře oceněné zaměstnance a kvalitně fungující stát. Myslím, že je chybné automaticky brát úředníky jako nějaké škůdce – ale zároveň bychom jako občané měli více plnit svou kontrolní roli, což není jen jednou za „x“ let jít k volbám.

Jak se v současné době díváte na zaměstnávání zahraničních pracovníků? Je to nezbytná potřeba našich podnikatelů, jelikož ve velké míře scházejí některé řemeslné profese, anebo je zde především ekonomický kalkul, kdy Ukrajinci, Rumuni či Mongolové pracují za ještě nižší mzdy než Češi?

V první řadě je potřeba dělat něco s tím, že i když firmám – a to slyším všude kolem sebe (plus to potvrzují statistiky) chybí řada profesí – je pořád relativně dost lidí evidováno na úřadech práce. Pokud tu máme větší skupiny obyvatel, kteří jsou nezaměstnatelní, je to sociální problém – a je potřeba vědět proč, a co dělat, aby se tyto skupiny nerozrůstaly, ale naopak zmenšovaly.

Náš ekonomický růst nebude trvat věčně. Co pak budeme dělat s těmi desetitisíci pracovníky, které si „dovezeme“? To ty lidi budeme převážet sem a tam jako pytle brambor?

Já bych spíše řešení viděla v tom, že můžeme nedostatek pracovních sil v určitých oborech využít k silnějšímu nástupu automatizace (a k tomu, čemu se v Německu říká Průmysl 4.0). Možná tím některé překvapím, ale tenhle vlak by nám neměl ujet, protože právě technologické změny takovýchto řádů umožní i zaostávajícím zemí „poskočit“ kupředu. Byla by škoda toho nevyužít a zůstat v pasti s nálepkou země, která je „blízko Německa a levná“.

A co úvahy některých zahraničních politiků i ekonomů, že „starý vymírající kontinent“ – Evropu – zachrání svou produktivitou práce mladí silní zaměstnanci ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu? Zatím jsou zprávy z Německa, ale i z dalších vyspělých zemí Evropy, že se spíše jedná o příjemce sociálních dávek. Domníváte se, že se tento stav postupně změní, až se uprchlíci více integrují, a tyto vyspělé ekonomiky s tisíci migranty budou na tom přece jen profitovat?

Když se na to podívám čistě ekonomickým okem, myslím, že jsme dnes spíše v éře, kdy stále více rozhoduje kvalita, nikoliv kvantita. Ta představa, že musí být tolik a tolik pracovníků na jednoho důchodce, je ovšem pevně vrytá ve vědomí mnoha lidí. Jenže ono nejde o to, kolik je pracovníků, ale CO vyrobí (produktivita práce) a JAK se pak ten produkt rozdělí. V případě automatizace, která i podle studií Oxfordu bude zásadnější než demografické změny (tj. automatizace bude vytlačovat práci ještě rychleji, než bude populace stárnout), je potřeba „přepnout“ uvažování a podívat se na problém důchodových systémů z jiného úhlu.

Domníváte se, že dojde v dohledné době k podepsání smlouvy TTIP mezi USA a Evropskou unií? Zatím jsou stěžejní členské země, Francie a Německo, spíše proti a Velká Británie prý nemá po Brexitu, podle prohlášení amerického prezidenta Baracka Obamy, moc šancí. Byla by vůbec tato smlouva, která není veřejnosti moc známa, pro Evropu přínosem?

Do amerických voleb se podpis TTIP očekávat nedá – naštěstí, dodávám já. Bude hodně záležet na tom, kdo se stane nakonec americkým prezidentem. Donald Trump prozatím deklaruje spíše politiku izolacionistického směru a staví se k dohodě kriticky. Válkychtivá Hillary Clintonová, která má za zády Goldman Sachs, je ovšem něco jiného. Vybavuji si, jak ji ve své první kampani, ještě v rámci Demokratické strany, Barack Obama kritizoval za dohodu NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu) – takový první předvoj neoliberálních dohod tohoto typu. No, tentýž Obama pak prosazoval Transpacifickou dohodu a také tu Transatlantickou (TTIP). Myslím, že v případě výhry Clintonové je zde větší pravděpodobnost, že se opětovně zvýší tlak na evropské „partnery“ (ironické úvozovky jsou zcela na místě), aby dohodu přijali.

Jaká jsou vlastně pro ČR její pozitiva a negativa? Opravdu se jedná, podle názoru některých komentátorů, o dohodu, jež by udělala z Evropy vazala USA?

O TTIP se často hovoří z hlediska určitých aspektů. Ale Transpacifická dohoda i Transatlantická dohoda jsou také jednou z reakcí na dlouhodobé zablokování Světové obchodní organizace. Po roce 2008, po finanční krizi, začalo být těm chytřejším jasné, že tohle není žádná „chřipka, co odezní“, a že se jedná o významný zlom i v geopolitickém smyslu slova. A proto vidíme návrat k budování „bloků“. TTIP a TPP jsou, kromě jiného, namířeny proti Rusku a proti Číně – pouhý pohled na mapu stačí. Obchod se znovu výrazněji stal sférou, ve kterém se „bojuje“ o světového hegemona. A Spojené státy chtějí, aby to byly ony, kdo bude tvořit pravidla hry – to by nebyla taková tragédie, i když já osobně bych raději viděla svět, ve kterém se pravidla tvoří společně – kdyby ta pravidla respektovala preference amerických a evropských občanů. Jenže, TTIP je všechno, jenom ne toto. Nejedná se přitom o žádné paranoidní vize, i jeden z nejvýznamnějších ekonomů současnosti, J. Stiglitz, velice ostře kritizuje jak TTIP, tak TPP. Říká, že obě dvě dohody se jen tváří jako obchodní, ve skutečnosti jde o to, jak nastavit pravidla velkým korporacím na míru a zásadním způsobem okleštit demokratický proces tvorby regulace.

Co se ČR týká, nemohu si zásadnější přínosy vybavit – a dokonce ani oficiální „studie“, které měly ukázat, jak úžasná by TTIP byla, nemohly vykázat nic než ekonomický růst, který je v rámci statistické chyby. Pokud je někdo jen hrubě obeznámen s dopady NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu) na Mexiko, ví, že je potřeba si dávat pozor. Je ovšem pravda, že jistý ministr současné vlády jako zásadní argument uvedl právě začlenění doložky ISDS (to je ta, co umožňuje korporacím žalovat státy v rámci soukromé arbitráže). A proč? Protože naše současná úprava vztahů se Spojenými státy je prý tak nedůstojná, že cokoliv jiného bude lepší. Posouzení kvality takového argumentu nechám na čtenářích.

Evropská unie poskytla na počátku léta Řecku další finanční pomoc ve výši 10,3 miliard eur, protože prý plní dohody uzavřené s EU ohledně ozdravění své ekonomiky. Nicméně podle statistických údajů je Řecko v EU vůbec nejhorší v úspěšnosti při vybírání daní. Například lidé s nižším ročním příjmem než 250 tisíc Kč je, podle analytiků z idnes.cz, nemusí platit vůbec! To by byla například v Česku kromě Prahy a okolí většina národa.  Někteří političtí komentátoři to hodnotí tak, že řecká vláda sice přijala řadu doporučení, aby Bruselu „zacpala ústa“ a dosáhla na další finanční dotace, ale ve skutečnosti ty sliby většinou nenaplňuje a ani se o ně více nesnaží. Může tomu tak být? Co vy na to?

V první řadě mi nepřijde moc smysluplné něco přepočítávat na naše podmínky – obzvláště když nevezmeme v úvahu cenovou hladinu v Řecku. To, že Athény mají rozsáhlé daňové úniky, není žádnou novinkou. Řada daňových výjimek se navíc váže k období, kdy se u moci střídaly Pasok a Nová demokracie a poskytovaly určitým vybraným skupinám speciální „dárečky“. Bývalý ministr financí Varufakis se intenzivně zasazoval o zpřístupnění údajů několika tisíc účtů bohatých Řeků uschovaných ve Švýcarsku. K tomu uveďme i daňové výjimky pro rejdaře a také podceňování příjmů u kategorie takzvaně „sebezaměstnaných“, která je ovšem v Řecku velice rozsáhlá. Jedna ze studií, která zkoumala poskytování bankovních úvěrů, došla k závěru, že tyto skupiny (doktoři, advokáti, finanční poradci) zatajují téměř polovinu svých příjmů, což vzhledem k jejich počtu představovalo v roce 2009 asi třetinu deficitu. Tady je jeden ze zakopaných psů Řecka – toto je potřeba řešit a ne stále jen krátit mzdy, či sahat důchodcům na penze, které notabene často živí celou rodinu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniela Černá

Leave a Reply